„Říkáš si teď asi, že a co teda ten starej slovenskej kokot na to, na mý Dušebraní ? Asi takhle, Jirko…
Neříká se mi to lehce, ty starej vošklivej prasáku, ale napsals fakt dobrou knihu. Má to koule, má to tah, přesnej rytmus, jedeš na svý vlně, nepadáš z ní, nenudíš, konkrétní informace typu ‚táta říkal, děda říkával‘, který tu všivou dobu pojmenovávaj i ve výživnejch detailech, dávkuješ citlivě tak, že z nálady knížky netrčej, jazyk mladýho hrdiny je přesnej, i to že ses vysral na všelijaký interpunkční a jiný podružnosti je v pořádku, čtenář chycenej od začátku pevně za koule, neúprosně vláčenej vesele neveselým světem mladejch žižkovskejch mániček, nemá čas ani chuť tomu věnovat pozornost, ani si toho nevšimne, a hlavně! smrad tý nešvarný doby z tvý výborný knihy čpí, až oči slzej. Kór tomu, co jen pár let před tvým hrdinou intimně poznal všecka ta žižkovská zákoutí – od Brikety, přes zarostlý, zpustlý Židovský pece, vrátnici na dívčím bloku jarovský koleje, hospodu U študáka, který se v tý době říkalo U Marxe, snad podle jednoho váguse, co tam chodil chlastat a kterej praotci zakladateli jako by vypad z voka a kde jednu dobu kuchař, co ho vyhodili z Jalty, dělal skvělý bifteky s oblohou za necelých 12 korun…, přes hospodu Za větrem, o který není v tvý knize ani slovo, poněvadž tou dobou, co o ní píšeš, už z ní udělali Agitační středisko, mám ten dojem, přes tu rudou hvězdu na baráku jednoho obytnýho bloku za žižkovskou vozovnou… až cojávím po hospodu U zvonu, kde poslední dobou byla, kromě jinýho, taky prodejna postelí… atd., a může porovnávat, jak Republiku Žižkov a přilehlé okolí za časů fujpalibónů ( výraz paxisty Dr. Lukeše ) vykresluješ. Zkrátka, dobře ty!“